Ukázky z knihy Kde je moje máma? (Praha. Nakladatelství Petr Štengl 2015)

Vzpomínky na Jiřího Drašnara 

Vzpomínka 1 

Ve věku těsně přes dvacet jsem knížky nečetl, ale žral. Hltal a polykal, obvykle přímo z polic s nápisem "Dnes vrácené knihy" v pražské městské knihovně. Takhle, úplně náhodou, jsem se dostal i ke svazku s učebnicově neprodejným názvem "O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu". 

Dodnes si vzpomínám na šok z toho, jak je ta knížka dobrá. Když jí čtete, je to jako byste byli uvnitř natřepané plechovky s colou. Ty stránky jako by se chystaly vybuchnout energií do nich vepsanou. Nevěřil jsem, že je v české literatuře někdo něčeho takového schopný. Je to příběh o zlu, a přitom je v něm tolik života, že zlo vlastně sám popírá.

O autorovi jsem nevěděl skoro nic, ale knížku jsem přinesl do školy na seminář o současné literatuře a udělal o ní referát. Profesor, co seminář vedl, mi po hodině uznale poklepal na rameno. Když pak došlo na konci semestru k ústní zkoušce, řekl mi jenom "My dva si přece nebudeme kazit den zkoušením. Podejte mi index." Pochopil jsem, že vědět o Drašnarovi je něco jako vstupenka do klubu znalců. 


Vzpomínka 2 

O pár let později jsem psal do Britských listů Jana Čulíka, kam občas něco poslal i Jiří Drašnar. Začali jsme si psát. Když se jednou chystal přiletět do Prahy, navrhnul mi schůzku. Normálně bych se vymluvil, protože nesnáším seznamování s kýmkoliv, ale tentokrát zvědavost vyhrála. Byl to autor "Revolucí", žejo. 

Potkali jsme se v nějaké kavárně. Čekal jsem intelektuála, chodící mozek, něco jako Woody Allena v cyničtějším vydání. Přišel padesátiletý pouliční rváč, hromotluk, kterého se člověk na první pohled lekl. Vtip byl v tom, že ten mozek tam byl taky. Mnohem brilantnější, než jsem si dokázal představit. Z lidí, co jsem kdy potkal osobně, budil podobný dojem nedosažitelné, a přitom nijak nezdůrazňované intelektuální superiority jenom starý profesor Stich, zachránce českého baroka a vychovatel celé generace češtinářů. 

Jirka byl ten typ člověka, před kterým zdaleka nemluvíte tolik, jako před jinými lidmi, protože většina toho, co říkáte, vám ve srovnání s ním připadá obludně pitomá. A to přesto, že on vás zjevně bere vážně. 

Kdykoliv jsme se rozloučili, měl jsem nutkání si ještě v tramvaji zapsat do notýsku všechno, co mi vyprávěl. Mimochodem jsem to později dělal. 


Vzpomínka 3 

Při jednom z příštích příletů do Prahy jsem Jirkovi představil svoji budoucí ženu. Bylo to ve vile ve Střešovicích, kde Drašnarovi při návštěvách v Česku bydlívali. Řeč přišla mimo jiné na bojová umění. Jirka mě postavil ke zdi a z několika doteků jsem pochopil, že by mě mohl po té zdi rozmazat jako burákové máslo. To všechno během konverzace a tak, aby si můj dámský doprovod ani nevšiml, že se ze mě stala hadrová loutka. Všechno vypadalo přirozeně, neškodně a důstojně, protože by mě nikdy neshodil před holkou. Od téhle návštěvy cvičím taiči.

Když jsme mimoděk zahlédli tapetu na monitoru Jirkova notebooku, byl přes celou obrazovku roztažený obličej velkého černého kocoura. Vypadal jako démon, který ho sleduje, ať dělá cokoliv. 

George se mnou cvičil na přelomu tisíciletí a musím říci, že byl skutečným mistrem bojových umění. Sám jsem se od něj hodně naučil. Když mne požádali o vzpomínku na George, ihned se mi vybavila událost, kterou v rámci bojových umění považuji za jednu z mých nejúžasnějších zkušeností.

Stalo se to v době, kdy jsem poskytoval terapii v ordinaci jednoho lékaře v Los Angeles. George tam za mnou jezdil na soukromé tréninky, jelikož cesta byla asi o hodinu kratší, než kdyby jezdil ke mne domů do Orange Country.

Naproti ordinaci, na druhé straně ulice, se nacházela kavárna Starbuck ´s a George mi jednou slíbil, že mne tam po cvičení pozve na čaj. Pak už na to zapomněl a tak, když jsme se chystali po tréninku rozloučit, jsem si jej začal trochu dobírat: „Á, chystal ses mě pozvat na čaj!“.
„Tak pojďme hned teď,“ odpověděl.
„Ne, teď ne,“ dělal jsem, že nechci jít.
Ale on trval na svém: „No tak, pojďme...“
Nedal jsem se: „Ne, zapomeň na to,“ a z legrace jsem jej odstrčil.

A pak se to stalo. Nasadil mi odváděcí páku. Vůbec jsem nepostřehl, jak to udělal a najednou jsem byl úplně v pasti. Bylo to jedinečné!

Stáli jsme na křižovatce rušné ulice, na semaforu se rozsvítila zelená, a George mne za pomoci odváděcí páky převedl na druhou stranu ulice. Napadlo mne, co si asi o tom myslí všichni ti lidé čekající v autech na křižovatce, před kterými jsem byl převáděn. Bylo to ponižující, ale zároveň legrační.

Technikám pák se věnuji již dlouho, vyučuji je a mohu říct, že jim opravdu rozumím. Jak mi tedy mohl George nasadit páku, aniž bych to cítil? Udělal to úplně lehce, jemným dotykem s naprostou kontrolou. Tohle považuji za skutečné mistrovství!

Cítím se poctěn, že byl George součástí mého života, že jsme spolu cvičili, přátelili se, vypili (možná až příliš) mnoho panáků vodky a že mi byl oporou v těžkých časech. Stále mi chybí. Možná si to jen namlouvám, ale někdy mám pocit, že je nablízku a radí mi. Ať už je však teď kdekoliv, jsem si jist, že stále věnuje bojovým uměním.

Jednou z mých prvních vzpomínek na Jiřího Drašnara jako na učitele bojových umění je jeho ukázka praktické aplikace základního pohybu z čínského baguazhang.

Řekl mi, abych na něj jakkoliv zaútočil. Můj úder nedopadl na jeho tělo, ale zasáhl pouze vzduch. V tu samou chvíli jsem ucítil, jak je mi lámána ruka v lokti i rameni. Zároveň jsem ztratil rovnováhu a měl „uzamknutou“ páteř. Jiří tlak povolil a vysvobodil mne z této velmi nepříjemné situace.

Do té doby jsem se setkal s několika skvělými mistry různých bojových umění. Každý z nich se vyznačoval specifickým pocitem, který vyvolal, když aplikoval svá umění. U jednoho z nich měl člověk pocit, že se znenadání srazil s rozjetým náklaďákem, druhý byl zas naopak velmi jemný a s lidmi dovedně manipuloval jen za pomoci nepatrné síly. Udeřit dalšího bylo, jak zasáhnout chomáč vaty a bloky jiného připomínaly údery ocelovou tyčí.

U Jiřího jsem se setkal s něčím ojedinělým. Nenarazil jsem na žádný odpor, žádné podvolení, žádnou manipulaci. Pouze naprostá prázdnota, která se v jednom jediném okamžiku změní v plnost – ovšem ve značně jiné konfiguraci, než jak bych si jako útočník přál. Po celou dobu úderu jsem byl přesvědčen, že dopadne na cíl a svůj omyl jsem zjistil, až bylo příliš pozdě.

Takový druh pohybu vyžaduje nejen vysoce koordinované tělo, ale rovněž i zcela klidnou a osvobozenou mysl spojenou s vhledem do dynamiky konfliktu a vzájemných vztahů jeho jednotlivých aspektů.

Když se na celou situaci dívám s asi patnáctiletým odstupem, napadá mne, jak byla principiálně typická. Úspěšná aplikace nebyla otázkou povrchního, mechanického tréninku, ale hlubokého ponoření do celé problematiky. Nutně musela vyrůst z poctivého zkoumání a zkoušení výsledků jednotlivých cest. Výsledkem bylo pochopení a schopnost použít vše dle požadavků přítomné chvíle. Domnívám se, že obdobně přistupoval Jiří Drašnar i k ostatním oblastem, kterým se v životě věnoval.